Psát blog předpokládá, jak jsem už zjistil, i kontakty s ctěným čtenářem. Netvrdím, že neznám něco běžných vulgárních termínů, ale musím přiznat, že jsem si díky čtenářským odezvám notně rozšířil slovní zásobu v této oblasti.
Zpětné reakce od čtenářů se totiž dělí na dvě velké skupiny. První část jsou zřejmě mí dobří známí, protože mi tykají. Předpokládají jako mí přátelé, že vím o koho jde, a tak se nezdržují podpisem. Zajímavé je, že větší část těchto pisatelů zvládá cesty časem, a proto doporučuje mému otci, co podniknout místo mého plození. Nevím, proč to nepíší rovnou jemu, já s touto záležitostí těžko co podniknu. Ovšem napadlo mne, jaká škoda že se jejich dobře míněné rady nedostanou k panu Plzákovi! Ten by vtipně a odborně sepsal důkladný několikasvazkový souhrn perverzních představ bílého heterosexuálního tradičního muže. Vysledoval jsem zatím několik souvislostí. Například masochisticko-sadistické preference se úzce snoubí s neznalostí mateřského jazyka zvláště u fanoušků Pitomia. Rozhodně nejpreferovanější v této straně je samotářská ejakulace v houští, trní či kopřivách. Naproti tomu fanoušci tří Mlausových barev potlačují sexuální stránku na úkor vybití svých skrytých sadistických tenzí: krev teče proudem, zlámané končetiny soutěží s proraženými lebkami a násilným přemisťováním těl za hranice, nikoliv ovšem všedních dnů.
Příznivci bolševismu se po této stránce špatně odlišují od babiš-fetišistů. Obojí si totiž vystačí s ušáckým zaprodancem, bruselskou pakáží, placeným šorošovcem, maximálně svůj monotematický nadávkový kafemlejnek osvěží připomínkou posmrtného rotačního pohybu mých předků v hrobech či zvláště oblíbenou radou ať se vezmu s Kalouskem za ruce a jdu s ním do … Víte, tady jsem narazil. Nejprve, já s p. Kalouskem nejsem tak zadobře jak si možná myslíte, takže spolu nikam nechodíme. Pak si také myslím, že sexuální preference nás ani jednoho nenutí brát se navzájem za ruku, ale zejména obmýšlený cíl našeho pohybu je zjevně příliš malý pro jednoho, natož pro nás dva najednou.
Druhá skupina jsou lidé, které neznám, a ti mi valnou většinou vykají a téměř všichni se podepisují. Já nechci tvrdit, že jsou to pouze mí příznivci. Ano, i zde je nemalá část lidí vytýkajících mi mé postoje, a mnoho z nich se pozastavuje nad mou motivací. S pozitivním, ale častěji negativním nádechem se mne dotazují, proč vlastně píšu, proč demonstruju, co z toho mám. Těm bych rád jaksi souhrnně touto formou odpověděl.
Nemám z toho nic – tedy mám, náklady. Platím si sám cestu na Letnou, do Varů, Ostrova. Ztrácím hodiny času sledováním politické situace a sepisováním svých pocitů. A co mne k tomu vede? Jednoduše – soukromá i rodinná zkušenost s minulým režimem a pocit, že se do něj plíživě vracíme.
Já osobně si vlastně na minulý režim nijak zvlášť stěžovat nemůžu. Vyrostl jsem v harmonické rodině v Horní Blatné, a naši sousedé byli povětšinou fantastičtí lidé, kteří tam byli skoro všichni za trest. Ano, opravdu. Když to vezmu časově – nejstaršími obyvateli byli neodsunutí sudetští Němci, kteří nejprve litovali své příbuzné semleté odsunem. Po nějaké době ale zjistili, že trestem nebyl odsun do západního Německa, ale naopak jejich ponechání osudu ve vlasti. Dalšími osídlenci byli Rusíni a Volyňští Češi, kteří si na hřebenech Krušných hor chtěli zajistit lepší budoucnost. Všechno bylo totiž lepší, než zůstat ve spárech Stalinova nelidského režimu, např. jeho státem řízených hladomorů na Ukrajině. Dodatečně zjistili, že je Stalinovo pohůnci dohnali i na samém západním okraji Čech. Dost nešťastní byli Maďaři, které na Slovensku naložili do vagónů se slibem odvozu do centrálního Maďarska, ale vyložili je po několika rodinách v Nejdku, Blatné, Kraslicích. Místo pěstování kukuřice a okopávání vinohradu začali kácet stromy, ze vzteku a bezmoci zuřivě kleli svou nesrozumitelnou řečí, bili manželky a pili, nejčastěji vlastní pálenku, kterou dokázali vyrobit na koleně opravdu ze všeho. A pak následovaly v rychlém tempu rodiny továrníků, univerzitních profesorů, živnostníků, sedláků, ale přibyli také skauti, sokolové a faráři ze všech krajů od Aše po Čiernu pri Čope. Osídlení bylo v podstatě ukončeno propuštěnými mukly z uranových lágrů.
Bylo mi mezi nimi dobře. Byli to lidé kupodivu nezlomení životem. Na rozdíl od mých starších sourozenců jsem se já dostal na střední školu, kde jsem měl štěstí na dobré profesory. V té době se totiž už trochu zapomínalo na staré třídní nepřátele, protože se komunisté přednostně navzájem nemilosrdně hrdlili o funkce a využívali k tomu prověrky a postoje z krizového vývoje. Nedostal jsem se sice na filozofii ani na pedagogiku, ale to bych se svým rodinným původem chtěl asi až moc. Po roce v práci jsem se mohl přihlásit ke studiu na lesárně, protože se za mne zaručil celozávodní výbor ROH. Vtipné bylo, že ten představovali rozkulačení sedláci, bývalí živnostníci a toho času i jeden „polepšený“ západní odbojář.
Vysokou školu jsem nedodělal, dalo by se říct, vlastní vinou. Vyrostl jsem v Horní Blatné a nedokázal jsem udržet jazyk v ústech, jak se očekávalo od socialistického studenta. Bylo mi naznačováno, že by bylo lépe včas přejít na fakultu do Zvolena, ale já si vybral cestu žádosti o rektorský termín, protože jsem se zamiloval, zplodil dítko a oženil. Nechtělo se mi opouštět čerstvě založenou rodinu, ale když jsem šel z „překvapivě“ neúspěšného rektorského termínu, čekal mne povolávací rozkaz, takže jsem ji opustil na dva roky… Komu se to zdá příliš melodramatické – stál v té chvíli vedle mne můj nejlepší přítel, Dan Krátký. Může mi potvrdit, že jsme oba uvažovali, jak to jen ti vojáci mohli tři dny předem vědět, že ten termín nedám.
Jak říkám, já si vlastně stěžovat nemůžu. Mám stále stejnou manželku, s kterou se máme pořád rádi, máme šikovné děti a krásná vnoučata. Ale pamatuju si z mládí ten pocit bezmoci a odkázanosti na věrchušku. A cítím, že se k tomu vracíme – pomalu, po kousíčkách. Proto ze svých sil pomáhám Milionu chvilek, proto otravuju na twitru, proto píšu a zveřejňuju své texty. Proto jsem také vstoupil do TOP09 – ne kvůli nějaké kariéře, to mne neláká. Ale proto, že jsem chtěl dát najevo svůj občanský postoj. V ODS bylo příliš mnoho Klausů, Majerových a Zahradilů, KDU-ČSL pomohla přivést do vlády Babiše a tak mi jaksi zbyla jen ta topka. Navíc v ní byli skutečně slušní lidé, namátkou Kalousek, Schwarzenberg, Czernin.
Jak si to tak sepisuju, došlo mi, že z toho vlastně něco mám. Jsem odměněn pocitem, že dělám aspoň něco. Že jen tak zbůhdarma naprázdno nenadávám a neužírám se pocitem, že se kamsi kloužeme a čekáme, kdy se už začneme řítit. Klouzání se dá snad ještě zastavit, ale až to nebere rychlost, semele nás to všechny. Nepředložil jsem vám své curriculum, víte ale teď, proč své texty píšu.
No a kdyby bylo nejhůř, tak po tom tobogánu nashledanou v Horní Blatné!
