Reklama
 
Blog | Igor Adamovič

Neponižujte zvířátka

Zjistil jsem dnes na twittru, že paní Ur Válková podala trestní oznámení na pracovníky webu zveřejnivší její spolupráci s justičním vrahem Urválkem. Nejenom že se madam nestydí, ale ona je dokonce žaluje! Aby ušetřila, nejde cestou občanské žaloby, ale přenese to rovnou na policii. Požaduje omluvu jak od Info.cz, tak i od historika Petra Blažka. Propracování metodologie sloužící k šikaně disidentů ve spolupráci s Urválkem jí nevadilo, vadí jí ale to, že se o tom dnes mluví. Fakta označuje za pomluvu. No prima, aspoň víme, jak si představuje paní Ur Válková obhajobu lidských práv v praxi „Jak na mne vyšťouráte něco nevhodného, nechám vás skřípnout policií!“. Tak na nás, pěkně po bolševicku zatočit se živlama!

Pochopitelně to na sociálních sítích vyvolalo poprask. Na ksichtoknize jsou novináři a Blažek označování většinou za osoby se sníženou inteligencí až naprosto retardované, a zvláště oblíbená jsou pro ně zvířecí pojmenování. Nejčastěji jsou to hovada, volové, svině. Přídavná jména jsou také pestrá, ale ta si můžeme v rámci stručnosti nechat na jindy.

Přejdeme-li zpět ke twitru, je zde naopak za zvířátko označována naopak paní Ur Válková. Oblíbenými tituly pro ni jsou: letitá samice tura domácího, inteligencí neoplývající houserova družka a nejčastěji je to asi nerozumná dodavatelka vajec. Došlo mi dnes, jak často jsem už zaslechl označení někoho za osla, vola, krávu, husu, slepici atd. a zdá se mi, že těmito srovnáními ponižujeme zvířata.

Víte, vyrostl jsem na malé vesnici za normalizačního svrabu, kdy se nedalo koupit nic, natož kvalitní potraviny. Králíkárna a kurník byly v Blatné součástí snad každého dvorku. Krmení králíků patřilo k pravidelným každodenním klukovským povinnostem a nějaká ta slepice spolehlivě dodávala vajíčka na snídaně snad u všech známých. Tatínek spolužačky Jany měl pár ovcí, které jsme někdy museli pomoct zahánět, aby Jana mohla ven. Pavel ze sousedství musel zase pást krávu, to ale byla oblíbená činnost. Byla při tom spousta času na hraní, a kráva soukající do bachoru trávu na nějakou tu hodinku zdržení nehleděla. Kočky na mazlení byly všude, a nejvzácnější byla možnost přitřít se ke kočím, kteří přibližovali klády v lese. Valná většina kočích byla neobyčejně pozorná ke svým čtyřnohým kamarádům, dělila se s nimi o svačiny, dbala na jejich odpočinek a dostatečnou výživu. A některého koně kočové naučili kousky, že mohl jít rovnou do cirkusu. Koně uměli pít pivo z lahve, ukusovat z krajíce chleba, pracovat na slovo bez otěží. Nejoblíbenější u nás kluků ale bylo, když starý Szorád svého koně naučil na povel prdět. Uznávám, nic moc salónní záležitost, ale kolik to u nás vyvolalo smíchu, to si snad ani nedovedete představit…

A psi, ti byli všude. Za Pavlem občas na louky utekli barváři jeho tatínka, i když nesměli. Rainerova baseta jsme často nechtěně nakopli při hře, protože byl pořád pod nohama. A hromada voříšků a podvraťáků kteří za svými dětmi utíkali všude a doprovázeli nás celé dny v pestrobarevných smečkách, hlasitých a občas se peroucích stejně jako my, jejich páníčkové.

Zvířata mám rád a rozhodně ne jen gastronomicky. Máme doma pár slepic, krůt, králíkárnu s ušounama, kozy, kočky, psiska. Všechno to co patří k české vesnici, a dokonce něco navíc, osličku. Jak je sleduju při jejich každodenním ošetřování, zjišťuju, že je tím srovnáním s námi opravdu ponižujeme. Ještě jsem neviděl starého chromnoucího osla, kterému zvířata uvěří výhružné hýkání proti jakýmsi velbloudům ohrožujícím naši zahradu. Není doložen ani vyšeptalý kozel, který osloví své stádo slibem věčného jara s rašícími výhony bez zim a bez dojení. Ani nemluvím o případné staré nesnášenlivé slepici, která by pouštěla zlé sousedovo kocoury aby trýznili její družky a která by se ještě urážela, když jí na to hlídací pes přijde. No a podobně dál, vždyť všichni víte, o čem je řeč. Naopak jsem vždycky viděl vzornou spolupráci mezi našimi zvířaty na dvorku. Pes hlídá kolemjdoucí a slepice s krůtama prožene, jen když mu jdou sklidit zbytky po krmení dřív, než jim to dovolí. Ono to prohnání nebere moc vážně ani ta drůbež – poskočí, aby měl Badýsek radost, a počká opodál, jen tak pět kroků než ho to přestane bavit. Kozy se spokojeně pasou, slepice s krůtama okolo nich, a když některá krůta zahlédne jestřába, všechna drůbež se srazí do bezpečí pod své přežvýkavce. Občas to některá slepička nestihne včas, ale i to patří k přírodě a k vesnici. A opakovaně jsem viděl, jak naši kocouři vyprovokovali rvačku o kočky na hranici naší zahrady a pak se stáhli domů, aby své rozvášněné soky předložili svému psovi. Nevím, jak pes rozezná v rvoucím se klubku tří, čtyř kocourů ty svoje, ale prokazatelně to umí. Nerad, ale musím přiznat, že už jsem pár kocourů takto musel zakopat.

Loni na podzim okolo naší pastviny chodíval venčit vzdálenější soused svého psa, odrostlé štěně ve stylu německého ovčáka. Ten se naučil honit naše kočky i drůbež. Bylo to v době, kdy náš starý Matýsek už dosloužil, a jeho nástupce Badýsek byl ještě malý špunt. Dnes by už třičtvrtěletý moskeváček svým vyhrožováním dokázal vyvolat patřičný dojem. Jeden večer jsem viděl, jak dotyčný páníček spokojeně přihlíží honičce svého psa s naší drůbeží a kozama. Než jsem doběhl, zasáhla Frída, tedy naše oslička. Nejdřív psovi ukázala zuby, a on jí zkusil oběhnout zezadu. Jak brzy zjistil, byla to kardinální chyba, protože osel má vzadu kopyta. Milá oslička mu jedním bravurním vyhozením upravila spodní čelist do tvaru, který jí příroda původně neudělila. Páníčka najednou přešel klid a začal barvitě urážet mého osla i mne a požadoval úhradu zvěrolékařského zákroku. Po kratším srdečném rozhovoru, připomínajícím manželskou konverzaci ze starších italských filmů, odešel. Stačilo mu mé ujištění, že milerád uhradím zvěrolékařské i lékařské ošetření, bude-li ten pes ještě někdy honit má zvířata. Na rozdíl od nás lidí v té chvíli naše zvířata prokázala zdravý rozum. Drůbež už zase sbírala hmyz, kozy i oslička se klidně pásly, jen chudák pes se schovával za svého pána a kňučel. Musím říct, že ten pes je evidentně mnohem chytřejší než jeho pán. Chodívají na vycházky okolo nás pořád navolno, ale hafoš okolo našeho pozemku chodí i bez vodítka a výcviku tím nejvzornější pohybem těsně u nohy svého člověka.

Rád bych vás proto všechny požádal, neponižujte už zvířátka používáním jejich jmen jako nadávek, nemohou se bránit. Žádná svině totiž není tak sviňská jako většina lidí. Nebo co přísloví člověk člověku vlkem! Jeho doslovnou platnost bychom si měli naopak přát, to by bylo mezi námi lidmi najednou altruismu. Nebylo by potřeba ani sociální, ani zdravotní pojištění, dětské domovy stejně jako domovy pro seniory by zely naprostou prázdnotou.

A pro nechápavé mám na závěr jedno staré české přísloví: Bav se s volem o sobotě, když jde v pátek na jatka.

Reklama