Reklama
 
Blog | Igor Adamovič

Proč nejsem lidovec?

Včera se na twittru pan Tomáš Zdechovský zbytečně a nevkusně otřel o Mirku Šimkovou. Abych to neznalým objasnil – ona se den předtím vyjádřila k čerstvě zvolenému ombudsmanovi Křečkovi, oceňujíc jak jeho mladistvý drajv, tak i zdravý hlodavčí hlad po funkcích. Následně se ale veřejně omluvila za svá vyjádření dámy nevhodná. Na rozdíl od jiných ona svou chybu uznala, nesmazala svůj příspěvek a omluvila se. To ale nevadilo panu Zdechovskému, který na ni o den později reagoval (doslovně cituji): „Tak se vyjadrujete o starych lidech a zesměšňujete je kvůli jménu? Je mi z Vas zle. Takove lidi nemate v @TOP09cz @market_a zapotrebi. Nebo ano?“

Po kratší přestřelce názorů několika přispívajících jsem následně panu Zdechovskému slíbil vysvětlit, proč jsem já, ultraabsolutní konzervativec a praktikující katolík nedokázal vstoupit do KDU-ČSL. Myslím, že se to v této souvislosti přímo nabízí. Tak prosím, koho to zajímá, jdeme na to.

Vyrostl jsem v období, kdy vynucovaná vláda jedné strany vštípila celým generacím odpor k jakékoliv politické angažovanosti. Po vzestupu moci hnutí ANO jsem snad dva roky bojoval s touto hlubokou nechutí a rozvažoval jsem zároveň, kterou stranu bych „poctil“ svým vstupem. ODS s  klausovskou minulostí a stále silným vlivem jeho stoupenců mne nelákala. STAN není úplně standardní stranou, přiznám se že nevidím její ucelený ideový základ, ale možná jsem jen nepozorný. Vybral jsem si TOP09, ale dlouho jsem uvažoval i o KDU-ČSL, kde mám spoustu známých a přátel. Nevěřte tomu, že je to strana pouze jihomoravská, lidovci jsou silní mezi lidmi věřícími napříč naší republikou, a já bych tam byl takříkajíc mezi svými.

Každý z nás je totiž formován svými rodiči, širší rodinou, školou, svým okolím. K úplné formaci mé osobnosti přispěla i víra. Jsem křesťan římskokatolického vyznání, klasicky v dětství pokřtěný, ale přiznám se že k Bohu jsem našel cestu až v dospělosti. Přesto jsem pochopitelně sledoval lidovou stranu, za mého dětství poplatnou panujícímu bolševickému režimu. Byla to strana tehdy zvláštně dvojkolejná, jakoby trpící rozdvojením osobnosti. Obecně byl řadový lidovec věřící a výrazně protikomunisticky zaměřený člověk. Naproti tomu členové vedení lidové strany byli většinově komunisty dosazeni na svá místa a jako takoví pilně komunistickou stranu podporovali.

Po pádu režimu došlo k obrození, lépe snad řečeno k regeneraci lidové strany a tedy k prohlašovanému návratu k jejím skutečným kořenům, ke křesťanským hodnotám vyjádřeným v desateru přikázání, vytknu zejména pomoc potřebným, pravdomluvnost a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Hlavními tématy lidovců jsou tradičně podpora rodiny, školství a venkova.

Jenže ta zvláštní dvoukolejnost lidové straně zůstala. Bezesporu je v této straně valná většina slušných lidí, mnozí z nich jsou ještě stále staří členové, kteří snad i jaksi dědičně, v rodině po více generací odvozují svůj vstup do této strany na základě své víry. Na druhou stranu je tu i řada členů kteří do KDU-ČSL vstupují pro její program, pro její morální a ideové ukotvení. Ale máme tady stále i členy jiného druhu. Jsou to lidé svou morálkou přímo navazující na Pacem in terris, na skupinu katolických kněží kolaborujících s bolševickým režimem. Jsou to lidé, které můžeme s klidným svědomím označit za duchovní dědice Josefa Plojhara, kněze-renegáta, lidovce, notorika, ministra zdravotnictví v letech 1948-1968. Jsou to lidé, kteří na první pohled jsou vzorem křesťana, dodržujícího všechna přikázaní a předpisy víry, dávajícího milodary, slitovného a příkladného. Při bližším pohledu zjistíme, že hlasitě a veřejně volají k Bohu, mají k němu obrácenou exaltovanou tvář a touží se Jej dotknout vysoce zdviženou pravou rukou. Ve stínu a poslepu ale svou levou rukou zároveň tápají po ďáblově mamonu, po výhodách a prospěchu. Vždy jsou ochotni posloužit Zlu, vždy jsou ochotni pošlapat morální principy. Nelze ale najednou sloužit dvěma pánům, a proto je zřetelná jejich ambivalence. Od toho se zřejmě odvozuje i typická obojakost této strany. A proto, ač mezi lidovci mám spoustu známých a velmi dobrých přátel jsem do této strany nemohl vstoupit.

Musím ovšem přiznat, že svým způsobem má KDU-ČSL i jistou smůlu na vedení, protože podle mého jen dva schopní předsedové s uceleným názorem na program a zaměření strany měli zároveň dostatečně silnou podporu a postavení ve straně. Byl to zesnulý Josef Lux a nedávno odstoupivší Marek Výborný.

Rád bych ale pro ilustraci zmínil osobu historicky nejméně úspěšného předsedy KDU-ČSL, Cyrila Svobody. Zaujalo mne třeba, jak panu Svobodovi pil krev Miroslav Kalousek, se kterým měl dlouholeté osobní a politické spory ještě dříve, než jej ve funkci předsedy KDU-ČSL Kalousek vystřídal. Dokonce Kalouska nařknul z korupce, které se měl účastnit coby náměstek ministra obrany v 90. letech. Svá tvrzení nedokázal doložit a byl přinucen se Kalouskovi omluvit. Tatáž lživá tvrzení o Kalouskovi  používá o několik let později Andrej Babiš. Od doby, kdy Svoboda napadal Kalouska, se ale datuje jistá nechuť části lidovců ke Kalouskovi. Jeho odchodem z KDU-ČSL a účastí na založení TOP09 se tato nechuť výrazně vystupňovala.

Ale zpět k panu Svobodovi, který jako dlouholetý politik byl ministrem vlád Tošovského, Špidly, Grosse a Paroubka. Je vidět, že jeho politické názory jsou ustálené a skutečně širokospektré. Nesmíme pominout ani jeho nepolitickou činnost – například roku 2002 se stal členem správní rady Mostu naděje, tedy nadačního fondu založeného společností Synergo Group (pozdější Appian Group, ještě později Czech Coal). Ačkoliv byl Cyril Svoboda opakovaně kritizován za tento střet zájmů, on jej odmítal a odmítal se i vzdát tohoto postu, což představuje další spojku k Andreji Babišovi. A víte, kdo byl předsedou správní rady Mostu naděje? Pevně se opřete do židlí, byl to kontroverzní podnikatel Antonín Koláček, jehož jméno není třeba dále rozpitvávat.

Pikantní je Svobodův známý soudní spor z roku 2008. Tehdy se začal soudit s Domovem svaté Rodiny, což je charitativní organizace pražského arcibiskupství. Krátce připomenu meritum věci. Cyrilu Svobodovi Marie Kaprálková v závěti z roku 1992 odkázala činžovní dům v hodnotě cirka 50 milionů Kč. Tato závěť byla ale nahrazena novou v roce 2004, kdy byl prakticky veškerý majetek zesnulé odkázán charitativním organizacím, výjimku tvořil milion korun, který měl obdržet Cyril Svoboda za svou právnickou pomoc. Po prvoinstanční prohře veřejně uznal svou prohru a oznámil, že se nebude odvolávat. Tento závazek ale nedodržel, a o dům bojoval ještě v roce 2011 jako jediný z dědiců u Ústavního soudu. Ačkoliv se pan Cyril Svoboda prezentuje jako věřící až asketický, s jednoznačně konzervativními hodnotami, dokáže tyto hodnoty „ve vyšším zájmu“ ignorovat, jako například roku 2013, kdy se na pozvání ázerbájdžánské vlády stal pozorovatelem prezidentských voleb, které jako jediný mezinárodní pozorovatel nezpochybnil. Nebo v roce 2015 seděl u jednoho stolu s Vladimírem Putinem na oslavách desátého výročí ruské propagandistické televize Russia Today. A roku 2018 se jeho cesty přímo setkaly s Andrejem Babišem, stal se totiž součástí týmu jeho poradců. Cestu k Babišovi mu zřejmě usnadnilo sdílené nepřátelství k Miroslavu Kalouskovi stejně jako Martin Stropnický, jejich společný známý, beneficient Babišova hnutí ANO.

Víte, co je zajímavé? Jak se cesty lidí, majících k sobě charakterově blízko, časem propletou.

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama